Pohádka O princezně, která se vysvobodila sama

O princezně, která se vysvobodila sama

V jednom malém království na úplně opačném konci planety žila princezna Majonéza se svými rodiči a kocourem Myšomlsem. Království to sice bylo malé, ale velmi útulné a plné zajímavých lidí. Princezna Majonéza byla vcelku hezká holka, lecos pěkného uměla, ale jak už to tak s princeznami bývá, byla tak trochu zakletá a ucházel se o ni bohatý, ale slizký postarší princ. Navíc byla závislá na sociálních sítích a na nakupování. 

Na sociálních sítích si ji vyhlédl právě princ Humald. Rodičům se Humald velmi zamlouval, protože to s nimi náramně uměl. Navíc byl nechutně bohatý a vlivný. Ideální zeťák. Žádné mladé nevybouřené ucho, ale zralý muž, který se postará. Humaldovo království bylo dokonce mezi stovkou nejúspěšnějších království v žebříčku časopisu Forbes. To je páni manžílek pro jejich Máju. Vždyť ta holka by si nemohla nic lepšího přát… 

Jenže Majonéza by si přála něco úplně jiného… Tajně si představovala, jak žije sama v malém bytě s kocourem Myšomlsem v jednom z těch blikajících měst plných dobrodružství, inspirace a naděje, kde jednou možná potká někoho, kdo roztančí její nohy i srdce.  Protože byla ale poslušná princezna, radši se to ani neodvažovala vyslovit nahlas. Jen šeptem do Myšomlsova kožíšku. Navíc to její prokletí… 

Jaké prokletí? Slýchala o něm od malička. „Holka jedna proklatá, od malička nešikovná a smůla se jí lepí na paty!“ Lektora vybraného chování z ní málem klepla pepka a nedostala se ani do výběrové školy pro děti z lepších rodin. Už jako batole byla taková a maková, jenom ne přesně taková, jaká by dle královských rodičů být měla. Začala mluvit moc pozdě a pak se ptala na samé hloupé otázky. Počurávala se moc dlouho, soustředila se moc krátce, nechutnaly jí vybrané pokrmy, její tváře byly nejprve málo buclaté, později zas příliš. „Holka jedna proklatá, co si s tebou jenom počneme?“ lamentovali urození rodiče.

Málem bych zapomněla! Proklatá Majonéza měla také babičku Ezomilu, ale ta nebyla v království příliš vítána, a proto žila v ústraní v nedalekém lese. Majonéza babičku moc neznala, věděla jen, že tatínek se na ni moc zlobí, protože s ním zřídka souhlasí. Královský otec si myslí, že je bláznivá a nezodpovědná a nazývá ji proklatou babou. „Možná jsem po ní.“ Pomyslela si často Majonéza, když snila o úplně jiném životě, než jaký vedla. „Možná jsme prokleté obě úplně stejně.“

Jednoho dne, pozvali rodiče Humalda na večeři a princ během ní požádal Majonézu o ruku. Všichni byli tak šťastní, že Majonéza raději na nabídku kývla, přestože by nejraději utekla. Snažila se usmívat, aby veselí nezkazila, ale srdce jí pukalo žalem. Její sny se rozplynuly jako pára nad hrncem. Když si představila svou budoucnost s Humaldem, cítila takovou tíhu a beznaděj, že se jí chtělo na místě umřít. Jenže rodiče byli přesvědčeni, že vlivný princ je pro Majonézu vysvobozením a svatbu raději naplánovali hned na příští měsíc.

Ten večer Majonéza nemohla usnout a rozhodla se navštívit babičku. Trošku doufala, že ji toho prokletí možná dokáže zbavit i někdo jiný než Humald. Třeba prokletá babička bude vědět. Na druhý den řekla rodičům, že jde nakupovat do obchodního centra, ale vydala navštívit Ezomilu v jejím domku na samotě u lesa. 

Babička princeznu už očekávala. Informací o zásnubách byl totiž plný Instagram a když viděla princezniny smutné prázdné oči, věděla, že se brzy setkají. Za svůj život už měla dobře vycvičenou intuici. Intuice, to je náš vnitřní hlas, který se nikdy nemýlí. Často ji však překřičí strach. Stará paní už se nebála ničeho. Uměla se se svým strachem domluvit.

Ezomila tedy přivítala Majonézu bez známky překvapení vroucným objetím. „Jak ti mohu pomoci moje milá?“ Nešťastná Majonéza se babičce rozplakala v náruči, že neví, co má dělat. Nechce si vzít prince Humalda, ale také nechce zůstat prokletá a zatracená do konce života. Jenže žádného jiného prince ani hrdinu zatím nepotkala, a i kdyby potkala, kdoví, jestli by takovou nanicovatou princeznu vůbec zachraňovat chtěli. 

„Říkáš, že potřebuješ někoho, kdo tě vysvobodí z prokletí?“ zamyslela se babička. „Pojď, představím ti toho jediného člověka, který tě opravdu může zachránit.“ Vzala vnučku za ruku a postavila ji před velké zrcadlo v předsíni. „Tady je“ ukázala prstem na Majonézin odraz v zrcadle. „Ty jediná se můžeš zbavit svého prokletí. Nepomohl by ti ani Humald, ani nikdo jiný. Dokážeš to jedině ty sama. Nebude to ale lehké. Pokud však budeš věřit svému srdci a vytrváš na této cestě, budeš žít přesně takový život, jaký sis vysnila.“

„Ale jak to mám udělat babičko? Vůbec tomu nerozumím!“ Majonéza jen těžko zadržovala slzy zklamání. Už se radovala, že pozná někoho, kdo by jí pomohl a teď měla být na všechno úplně sama.

„Poradím ti.“ usmála se babička chápavě.  „Aby ses zachránila, musíš splnit tři úkoly. Můžeš začít hned teď nebo kdykoliv se rozhodneš. Neotálej však, nepromarni už ani minutu!“ povzbuzovala vnučku babička.

„Úkol první: Zaměř se na sebe. Začni třeba tím, že se přestaneš řídit tím, co se od tebe očekává a začneš dělat to, co opravdu chceš. Buď laskavá, a to hlavně k sobě. Jsi tu, abys žila svůj život, ne představy druhých. Postav sama sebe na první místo.

Druhý úkol: Svou pozornost věnuj pouze tomu, čeho chceš mít v životě víc. Ne tomu, co v životě mít nechceš. Pamatuj, co zaléváš, to roste. Pokud chceš mít ve své zahradě růže, pečuj o ně a nevyživuj plevel!

A konečně poslední úkol: Buď vděčná. Děkuj za vše, co ti život dává. I když je ti zrovna ouvej, obrať se k vděčnosti. Věř, že všechno, co se právě děje, tě má posunout přesně tam, kde máš být. Má tě to něco důležitého naučit.“

Tohle že má stačit? Majonéza se divila, že nemusí přemoct devítihlavou saň nebo alespoň políbit žábu, jak to je v příbězích o zakletých princeznách zvykem. Zaměřit se na sebe, hlídat své myšlenky a slova a být vděčná v každé situaci, to přece nemůže být tak těžké. „A co když sejdu z cesty babičko?“ zeptala se ještě Majonéza, než se s babičkou rozloučila. „Tak se na ni zase vrátíš.“ Usmála se Ezomila a políbila vnučku na čelo. Ten den se Majonéza rozhodla, že se vysvobodí sama a změní svůj život.

Když přišla princezna domů, byla plná odhodlání. Sebrala veškerou odvahu a šla říct rodičům, že si prince Humalda nevezme. Vysvětlila jim s laskavou upřímností, že ho nemiluje a svěřila se jim se svými sny. Jenže rodiče její jednání nejen nepochopili, ale velmi se rozhněvali a milou Majonézu vyhnali z domu. A tak se princezna ocitla na ulici bez peněz a zmatená. Jak to, že to nefunguje? První úkol přece splnila. Postavila se sama za sebe a takhle dopadla…

Princezna se rozplakala „Já nešťastnice, co si teď počnu?“ Hlavou se jí honily samé černé myšlenky. Rychle si však vzpomněla na druhý úkol a aby zahnala nářky a zkrotila své smýšlení, začala se usilovně soustředit na svůj sen. Představovala si sama sebe, jak odemyká dveře malého bytu v jednom z těch zářivých měst. Představovala si, jak poznává nové lidi, kteří se s ní nepřátelí jen proto, že je princezna, ale proto, jaká opravdu je. Představovala si život, ve kterém může být sama sebou a nikdo se nad tím nepohoršuje.

O nohy se jí otřel věrný přítel kocour Myšomls. Pocítila obrovský vděk, že jde kocourek s ní. Asi vás nepřekvapí, že Majonéziny kroky směřovaly k babiččinu malému domku. Kam taky měla jít, když byla úplně bez peněz? 

„Říkala jsem, že to nebude lehké“ přivítala vnučku Ezomila. „Ale věř, že všechno špatné, čím si v životě procházíme, má svůj krásný účel.“

Babička Máje řekla, že si bude muset najít brigádu, aby se postavila na vlastní nohy a zatím jí ustlala na lavici v kuchyni. To sice nebylo lože, na jaké byla princezna zvyklá a chvíli se ošívala, pak si ale vzpomněla na tři úkoly a v duchu poděkovala za to, že má vůbec kam hlavu složit a nemusí spát třeba pod mostem.

Ráno se Majonéza vydala do města, porozhlédnout se po nějaké práci. Bylo jí smutno, ale když si uvědomila, že svatba s Humaldem se nekoná, na tváři se jí objevil úsměv. 

„Co bych tak mohla dělat? Nic pořádně neumím. Tohle přece nemůže dobře dopadnout…“ strachovala se v duchu, když v tom si vzpomněla na tři úkoly: Soustřeď se na sebe, přemýšlej o tom, co v životě chceš a buď vděčná. „Dobrá tedy. Těším se na práci, která mě bude ohromně bavit. Jsem šikovná, co neumím, brzy se naučím. Jsem vděčná, že můžu jít za svým štěstím místo příprav na život profesionální manželky.“ Obrátila své myšlenky Majonéza a radostně si poskočila.

Když se opravdu rozhodnete věci změnit, celý vesmír se spojí, aby vám pomohl. A tak, jak si Mája vesele poskočila, přišlápla si rozvázanou tkaničku a když padala, smetla sebou jednu elegantní paničku, která zrovna vycházela z jednoho nóbl butiku. Paničce se naštěstí nic nestalo, ale velmi se zlobila za roztržené sako. „Moc se omlouvám, nezlobte se prosím, já vám sako zaplatím.“ Omlouvala se Majonéza a byla v ní malá dušička, protože takové sako od Ivoše Lorenta stojí majlant. 

„Ale děvče, peníze nejsou problém!“ pronesla smířlivě panička. „Já jen k smrti nesnáším nakupování a představa, že si musím jít koupit nové sako mě zabíjí!“

V tom Majonéza dostala nápad. „Moc ráda vám s nákupem pomůžu. Znám všechny obchody a prodavačky v celém kraji. Seženu vám to nejlepší sako, které podtrhne vaše přednosti a budete ho milovat. Pokud budete spokojená, ráda se stanu vaší osobní nákupčí.“ Panička byla z nápadu nadšená a domluvily se na spolupráci. Svou závislost na nakupování proměnila Majonéza v užitečnou praxi, a tak se jen potvrdila babiččina slova, že všechno špatné, čím si v životě procházíme, má svůj krásný účel.

Protože byla Majonéza opravdu moc šikovná, doporučila ji panička svým zámožným přítelkyním. A když něco děláte opravdu od srdce rádi, cítíte se přitom sami sebou a neustále se zdokonalujete, stává se z vás mistr v oboru. Majonéza brzy získala takový věhlas, že se jí klientky jen hrnuly. Rozhodla se založit vlastní agenturu, ve které proškolila a zaměstnala svoje shopaholické kamarádky. Začalo se jí náramně dařit a brzy si mohla dovolit vlastní bydlení a mnohem víc. Úsměv jí z tváře zmizel jen ve chvíli, kdy si vzpomněla na své královské rodiče.

Těm mezitím na zámku došlo, že to Majonéza myslela vážně a že se tudíž neumoudří a možná ani nevrátí. Nejdřív byli několik týdnů zarputile naštvaní, potom lítostivě vyčítaví, a nakonec bezradně sebeobviňující. A protože na všem špatném je něco dobrého, těžké chvíle přinesly kus dobra i tentokrát. 

Babička Ezomila moc dobře věděla, že křivdy, uraženost a ješitnost mezi dětmi a rodiči se dokážou táhnout dlouhá léta a napáchat hodně škody. Sama tak ztratila syna – pana krále. Proto se rozhodla celé situaci pomoct k dobrému konci. 

A protože byla Ezomila tak trochu čarodějka, rozhodla se uvařit nápoj usmíření. Do modré sklenice nalila čistou vodu, přidala do ní hodně lásky, hrst porozumění, spoustu odpuštění a jedno velké objetí. Pak nápoj nechala odpočívat, protože vše má svůj čas. A Ezomila cítila, že čas na nápoj usmíření přijde brzy. Takový nápoj usmíření nemůžete nikomu vnutit ani tajně podsunout. Podmínkou jeho účinnosti je, že je vypit z vlastního rozhodnutí.

Nebyla to žádná náhoda, že se královna rozhodla pár dní na to Ezomile zatelefonovat a poprosit ji o pomoc. Majonéza jí moc chyběla a toužila vztahy urovnat. Tvrdohlavý král však odmítal udělat první krok. Obě ženy se domluvily, že se na druhý den všichni společně setkají v Majonézině oblíbené restauraci. Ezomila přivede Majonézu a královna pak pana krále. A tak se babička domluvila s vnučkou a královna zase s králem, aniž by o tom plánu ti dva věděli.

Když se všichni sešli v restauraci, bylo to pro Majonézu a pana krále zprvu ne moc příjemné překvapení. Pana krále setkání doslova zvedlo ze židle. Majonéza, která se v životě řídila třemi moudrými radami své babičky, však otce objala s láskou a velkou vděčností. Pyšného krále to natolik překvapilo, že se v jeho srdci cosi pohnulo a otevřelo. Nastal ten správný čas pro nápoj usmíření. Majonéza a královna se napily s radostí, pan král sice s prozíravostí sobě vlastní, ale také s ochotou. Ezomila věděla, odkud tato králova prozíravost pramení a rozhodla se neztrácet další čas. Poprosila krále, aby odpustil i jí.

„Nedivím se, že se tolik zlobíš. Nebyla jsem tu nikdy, když jsi mě opravdu potřeboval. Když jsi byl chlapec, soustředila jsem se příliš na své poslání královny – cestovala jsem po světě a zachraňovala nosorožce, šířila poselství svobody a míru a zakládala školy pro děti v chudých zemích. Očekávalo se tehdy ode mě příliš a já se snažila všem vyhovět. Zachraňovala jsem opuštěné psy, pomáhala potřebným, ale tam, kde mě bylo potřeba nejvíc, tam jsem nebyla.“ Nakonec vyslovila jednu z nejmocnějších kouzelných formulí: „Omlouvám se ti, odpusť mi prosím, miluji tě.“

Tato slova otevřela srdce krále ještě o něco víc a podal své matce pohár usmíření, aby si společně připili. Strhla se doslova lavina odpuštění. Od té doby už nic nebylo jako dřív. Majonéza si užívala život plnými doušky, král s královnou se vydali na cestu osobního rozvoje a odjeli za šamany do amazonských pralesů a babička Ezomila se v lásce, klidu a míru vrátila domů.

Iva Vašková
Jsem dítě vesmíru a máma tří hvězd. Ze srdce píšu a tvořím – naposledy e-book zdarma Dítě jako zrcadlo.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.