Už to bude sedm let, co jsem si uvědomila, že svůj život si tvořím sama. Rozhodla jsem se tehdy vydat na cestu sebepoznání a záměrně tvořit svůj svět. Totálně jsem obrátila svůj úhel pohledu. Nikdy jsem nebyla šťastnější než právě teď a vím, že už to bude jen lepší.
 
Za těch sedm let jsem na sobě udělala velký kus práce. Setřásla jsem ze sebe pocity nedostdobráctví, tím z mého života zmizelo sebepoškozování ve všech podobách a taky přesvědčení, že jsem příšerná máma a celkově špatná osoba. Odpustila jsem křivdy a pustila do svého života radost. Naučila jsem se být vděčná i v těžších obdobích a jsem díky tomu mnohem spokojenější.

Zlepšil se můj vztah k sobě samé, tím se zlepšily i všechny ostatní vztahy v mém životě. Přestala jsem přitahovat lidi, kteří mě využívali. Naopak jsem si do života přitáhla úžasné přátele a také spoustu věcí a zážitků, po kterých jsem toužila. Zvítězila jsem nad několika zásadními strachy, které mi předchozí život dost ztrpčovaly. Zamilovala jsem se do života.

Vlastně to začalo už mnohem dřív. Už před dvanácti lety přišla otázka, jež mě přinutila popřemýšlet nad dosavadním životem. 
 
Bylo mi 27, trávila jsem léto u svých rodičů přípravami na svatbu a řešila spoustu „problémů“. Měla jsem malinkou čtyřměsíční dcerku, mraky pochyb a můj přítel byl věčně pryč, protože festivalová sezóna byla v plném proudu. Hrál tehdy ve známé kapele a mě ničil pocit, že za moc nestojím. Nic jsem pořádně neuměla. V ničem jsem podle svého úsudku nebyla dost dobrá.
 
Navenek jsem nejistotu ale skrývala a tvářila se sebevědomě. Sebevědomí jsem často posilovala sklenkou vína. Byla jsem přesvědčena, že nemám dobrou povahu a že to se mnou není lehké, proto jsem se každému snažila vyjít vstříc, abych byla v cizích očích lepší. Obklopovala jsem se ráda lidmi, kteří mi „zvyšovali můj kredit“. Lpěla jsem na svém vzhledu, protože jsem si myslela, že je to to jediné, co můžu nabídnout. Ale i o tom jsem měla časté pochyby.

V jádru jsem byla přesvědčená, že jestli můj muž někdy odhalí, jaká doopravdy jsem, určitě mě opustí. Snažila jsem se vyvolat v něm pocity méněcennosti a viny, aby měl pocit, že si nikoho lepšího než mě nezaslouží. Moc ráda jsem poukazovala na chyby druhých, aby vynikly moje falešné přednosti. Nimrala jsem se v minulosti, bála se budoucnosti a odmítala jsem jakoukoliv odpovědnost za svoje depky.
 
A nově jsem ještě ke všemu nebyla dost dobrá matka, protože jsem nebyla v mateřství šťastná jako ostatní mámy. Dokonce jsem si po porodu nechtěla své dítě ani pochovat. Do děťátka jsem se sice brzy zamilovala, ale péče o něj mě frustrovala. Brala jsem jej všude s sebou a snažila se žít jako za svobodna. Když jsme museli zůstat doma, počítala jsem minuty, než se muž vrátí z práce a nastaví jí svou náruč. Bez pomoci mojí mámy bych se zbláznila.
 
Nesnášela jsem se...

Tehdy jsem se v obýváku snažila uspat malou dcerku, od rána ve špatné náladě, všechno byl problém. Na tváři výraz oběti, kterou jsem ze sebe moc ráda dělala. Jen se rozplakat a pak všechny obvinit. Máma mě ustaraně sledovala a po chvíli mi položila otázku, která mě donutila hluboce se zamyslet: „OPRAVDU JSI TAK NEŠŤASTNÁ?“
 
Tehdy jsem se úplně lekla. „Nešťastná? Já jsem nešťastná? Vždyť mám do sakra úplně všechno! Já přece nejsem nešťastná. Nebo ano?“ Došlo mi, že se chovám opravdu jako nešťastná chudinka a vlastně nemám důvod. Myslím, že tehdy ve mě máma vyvolala první záblesk vděčnosti a věci se daly do pohybu. 
 
Brzy se mi narodilo druhé dítě. Děti mezi sebou měly malý věkový rozdíl a byl to celkem nářez. Navíc syn už nebyl tak flexi jako starší dcerka. Kamkoliv jsem ho vzala, brečel a chtěl pryč. Potřebovala jsem pomoc mámy víc než kdykoliv před tím. Hledala tehdy práci a mohla tak u nás být opravdu často. Začala jsem znovu studovat vysokou školu, hned po šestinedělí. Teď už vím, že to byl jen můj další únik od mateřských povinností.

Syn byl často nemocný a dcerka bojovala o pozornost. Máma u nás byla víc než doma, a to mi náramně vyhovovalo. Až teprve nedávno mi došlo, že to byl můj program z dětství „Chci, aby tu pro mě byla.“ Nevědomky jsem také opakovala vzorec, kdy jsem péči o děti nechávala na druhých.
 
Brzy se stalo něco, co moji falešnou idylku totálně překopalo. Máma si našla práci. Dokonce dvě. Najednou už k nám nemohla jezdit skoro vůbec. Našla jsem si skvělou paní na hlídání, ale to bylo jen na pár hodin v týdnu. Musela jsem se do péče o děti pořádně opřít sama a zrcadlo, které mi tehdy nastavovaly, bylo občas dost kruté.
 
Dostáváme však přesně to, co potřebujeme. Učila jsem se fungovat sama s dětmi, a přestože jsem je milovala nade vše, žila jsem pro chvíle, kdy spaly. Pozdě do noci jsem se pak učila do školy a pracovala na svém blogu. Nedostatek spánku a frustrace ještě prohloubily pocit nedostdobráctví, který jsem si v sobě nesla. Křičela jsem na děti, neustále brečela a vyčítala si svoje chování. Dcera moje chování začala napodobovat, zrcadlit. Syn se upnul na tátu.
 
Nenáviděla jsem se tak moc, že jsem se pěstmi tloukla do hlavy a paže jsem měla poškrábané a plné modřin. Ale jen nahoře, aby se to dalo schovat pod tričko. Pro okolí jsem hrála „sexymamu“ (tak se tehdy jmenoval blog, který jsme s kámoškama založily). K tomu se přidaly se panické strachy. Začala jsem se hrozně bát o děti, měla jsem šílený strach řídit auto, když jsem byla s dětmi sama přes noc, nespala jsem hrůzou, že nás někdo přepadne. V hlavě jsem si sjížděla nejrůznější katastrofické scénáře, co všechno se mým dětem může stát

A tak se dostáváme k momentu, který přišel zhruba před pěti lety a započal moji novou cestu. Už nevím, co mě tak rozčílilo, asi nějaká hádka dětí spojená s tím, že jsem „nutně potřebovala“ něco dodělat. Ječela jsem na děti, pak mi to přišlo líto a obrátila jsem svůj vztek na sebe. Praštila jsem několikrát hlavou do kuchyňské linky a rozbrečela se naplno. Totálně jsem tím vyděsila děti, které moje počínání celou dobu sledovaly. Nebylo to poprvé, ale tentokrát jsem se rozhodla, že tohle je naposled.
 
To rozhodně nebyl vzor, jaký jsem chtěla dětem předat. Došlo mi, že musím rychle něco změnit. Že musím změnit sebe. Znovu jsem si uvědomila, že mám úplně všechno – dvě zdravé krásné děti, milujícího trpělivého muže, oba rodiče, pár dobrých přátel, zdraví, máme hezké bydlení a nic nám nechybí. Problém tedy musí být někde uvnitř. Musím přijít na to, kde se to ve mně bere a skoncovat s tím.
 
Začala jsem se zajímat o různé techniky osobního rozvoje a šťourat se ve své minulosti. Konečně jsem si také koupila knihu Tajemství, na kterou mě kamarádka Eva upozorňovala už dva roky. Tehdy mi došlo, že se příliš soustředím na to špatné a přehlížím to dobré. Čemu věnuju pozornost, to roste. Že všechno je výsledek našeho nastavení, postoje. Uvědomila jsem si sílu zákona přitažlivosti.

A protože kdo hledá, ten nachází, začaly mi do cesty chodit různé další knihy, články a různé „náhody“. Přestože jsem už tehdy byla mnohem spokojenější, stále jsem trpěla omezujícími strachy a pocity, že nejsem dost dobrá. V té době jsem neustále narážela zmínky o metodě RUŠ. Nejdřív jsem si koupila knihu a pak se rozhodla zúčastnit několikadenního kurzu.
 
Díky RUŠce jsem zjistila, že i malá křivda prožitá v dětství nám může v dalším životě udělat pěknou paseku. A co teprve ty velké křivdy a traumata! Uvědomila jsem si, jak je důležité najít všechny bloky z dětství a podívat se na ně dospělýma očima, s pochopením. A pustit je. Zjistila jsem, že je možné odpustit i "neodpustitelné" věci. Pochopila jsem, že všechno, co se mi v životě děje, můžu změnit tím, že přijmu a nechám plavat minulost.

Došlo mi, že nikdo není odpovědný za mou nepohodu ani pohodu. Jenom já sama. To mi dalo do života tolik potřebný nadhled. Začala jsem usilovně pracovat na přepsání svých omezujících přesvědčení. Rozhodla jsem se vytvořit si realitu svých snů.

Důležité pro mě bylo pochopení zrcadlení. Vše, co mi na ostatních vadí, je můj problém. Můj blok, který čeká na odhalení a pochopení. Stejně tak já můžu zrcadlit ostatním jejich bloky, proto se mě jejich soudy vlastně netýkají. Všechno špatné, co se mi děje, mi má dát něco dobrého. Ukázat mi směr. Mám něco pochopit, změnit, pustit. Je to proces růstu. Do mého života začaly přicházet další knihy, situace a lidé, jež mi dávali odpovědi na další a další otázky.

Už delší dobu pozoruji, že si lidé z mého okolí začali chodit pro odpovědi na své otázky ke mně. Pochopila jsem, že mám sama co předat, že zkušenosti z mé cesty mohou pomáhat i ostatním. Proto jsem se rozhodla mezníky svého putování sdílet. Ne jako odborník, ale jako nadšenec. Věřím, že pokud jste dočetli až sem, mám co předat i vám.

Dlouho jsem se hledala a na mé cestě mi byla jasným majákem Radost. Dovedla mě zpět k mojí dětské vášni – knihám, psaní, veršování. Když se mi narodilo třetí dítě, cítila jsem tolik vděčnosti a inspirace, že se zanedlouho narodila také moje první dětská knížka Řádky z lásky. Tvořit pro děti mi dává obrovský smysl.

Jsem stále v procesu učení a další výzvy mám teprve před sebou. Stále pracuji na sebelásce. Odhaluji a léčím další zraněné části sama sebe. Učím se používat zákon přitažlivosti a další zákony Vesmíru ve svůj prospěch. A v neposlední řadě jsem pozemskou průvodkyní tří úžasných dětí, které jsou mou největší inspirací a motivací na sobě dál pracovat. Učíme se navzájem.

Pojďte se učit s námi!
 
                                                                                                                                                        Iva ♥