5 tipů, jak zlepšit sourozenecké vztahy pomocí zákonu přitažlivosti

Sourozenecké vztahy – bitky a pošťuchování, hádky a žalování, křik a pláč, intriky a žalování… Máte to doma taky? Asi vás nepřekvapí, že na prvním místě je dotaz, jestli sourozenecké vztahy dělají starosti hlavně vám jako rodičům anebo trápí děti. Pokud děti vzájemné strkanice a dohady netrápí, ale vám z toho puká srdce nebo ujíždějí nervy, je třeba začít to řešit u sebe. S největší pravděpodobností vám děti zrcadlí váš vztah s partnerem, jitří ve vás vzpomínky na vztah vašich rodičů anebo prostě narušují něco, na čem zarputile lpíte. Dokud to v sobě nezměníte, nezbývá jim, než vám to předvádět pořád dokola.

Já mám v sobě tohle vyřešeno možná tak na 70 %, tedy ještě dost práce před sebou, ale i tak je to neskutečná úleva, když to srovnám s obdobím před pár lety, kdy jsem se vztahem dětí opravdu trápila. Toto téma jsem otevřela i ve svém e-booku Dítě jako zrcadlo, aneb Naučte se v dětech číst své bloky, který si zdarma můžete stáhnout TADY.

Z hlediska zákona přitažlivosti je pár věcí, kterými můžete jít pěknému vztahu naproti.

Netrvejte na tom, že se MUSÍ mít rádi a že je ŠPATNÉ, jak se k sobě chovají.

Slovo „musí“ ve všech tvarech blokuje energii a co my víme, co je vlastně špatné? Třeba zrovna tohle potřebují pro svůj osobní růst.

Moc dobře si pamatuju, jak jsem lpěla na tom, že se moje děti přece musí mít rády a nesmí se k sobě chovat zle. Jsou přece rodina, sourozenci, jedna krev. Navíc pro mě byly jejich hádky a rvačky nepochopitelné i proto, že sama jsem jedináček a tohle prostě neznám. Vytvořila jsem si o sourozeneckých vztazích nějakou zidealizovanou představu, která se stala mojí pravdou. Ve svojí pravdě jsem pak vychovávala i své děti, které musely mít v hlavě pěkný chaos. Trochu mi trvalo pochopit, že moje pravda není pravda.

Dokud jsem se tím trápila, a dokonce je za to trestala a vyčítala jim vzájemné chování, bylo to jen horší a horší. Soustředila jsem se na to špatné a tím to hezky vyživovala. Když někdo někoho MUSÍ mít rád, jde to fakt těžko. Z hlediska zákonu přitažlivosti je to doslova nemožné. Na čem lpíme, to prostě blokujeme, vytváříme protitlak.

Jednoho dne jsem zjistila, že je to úplně k ničemu a řekla jim, že se nemusí mít rádi. Bylo to upřímné a ulevující puštění staré pravdy a zároveň přijetí pravdy nové. Myslím, že se ulevilo úplně všem. Teď už taky vím, že mají přesně takový vztah, jaký mít potřebují.

Nedávno mi jedna dobrá duše, která se zabývá automatickou kresbou řekla, že dcera syna svým provokováním aktivuje a vlastně mu pomáhá se prosadit. Nic se neděje jen tak a vše má svůj hluboký význam, krásný důvod.

Zajímavé také je, jak dokáže vyčistit vzduch rozdělení dětských pokojíčků. Člověk by si řekl, že ve společném pokojíčku se spolu prostě musí (!!!) naučit vycházet. Jaká však přijde úleva, když si každý zaleze do svého! Dokonce se pak chodí navštěvovat a když přijde neshoda, je kam utéct. Pokud je to jen trochu možné, rozdělte je. Když spolu totiž být nemusí, tak občas i chtějí.

Vystavte jejich vzájemnou lásku na oči.

Skvělý nástroj je taky vystavit na viditelné místo fotku, na které se mají rádi. Určitě takovou fotku najdete, třeba z období, kdy byli ještě úplně malí. Pozor, nemluvím tady o obrázku, na kterém vedle sebe sedí s přikázaným úsměvem, protože musí. Žádné povinné focení. Mě se takto podařilo najít fotku z Vánoc, kde děti měly takovou radost ze stromečku, že se spontánně objaly a veselily se spolu. Takovou fotku pak vystavte na viditelné místo. Třeba nad televizi nebo na ledničku. Časem se mi podařilo takové fotky propašovat i do jejich pokojíčků. 🙂

Je to taková podprahová finta. Funguje to na podobném podvědomém principu jako třeba vision boardy.

Zahrajte si společně hru na vděčnost.

Pokud jsou vaše děti alespoň z půlky soutěživé, jako ty moje, mám pro vás další tip. O co jde? Určitě znáte hru Flaška. Pojďme jí obléct nový kabátek. Princip spočívá v tom, že si sednete do kruhu a na koho hrdlo ukáže, ten musí říct, za co je u toho, kdo točil jako poslední, vděčný. Pak sám roztočí lahev. Ten, kdo neví, za co být u toho druhého vděčný, prostě vypadne.

Cílem je přimět je vyslovit, co mají na tom druhém rádi, za co mohou být vděční, i kdyby to mělo být něco v tom smyslu: „Brácho mám tě ráda za to, že představuješ možnost dárce ledviny, kdyby se u mě něco podělalo. Jsem vděčný, že tě mám, protože jinak bych neměl koho provokovat. Jsem vděčný, že tu jsi, protože jinak bych neměl s kým hrát Roblox. Můžu na tebe občas něco svést. Jsem rád, že tě mám, protože krásně ječíš, když tě mučím.“ Pojďte v nich nastartovat proces, který je pro zákon přitažlivosti naprosto nezbytný. Otevřete jejich hlavičky vděčnosti.

Silné společné prožitky spojují.

Zrovna včera si (mi) děti pěkně lezly na nervy vzájemným provokováním. Jsme na prázdninách u rodičů a nemají před sebou moc kam utéct. Chvíli jsem je pozorovala a pak mi došlo, že tady pomůže jedině vytvoření situace „partners in crime“. A tak jsme dovolili něco, co se nesmí – jízdu v kufru auta. Než na mě zavoláte sociálku – bylo to jen v chatové oblasti, kde se jezdí krokem. 😉 Tento společný zážitek je spojil na celé odpoledne a jsou v klídku i dnes.

Myslím, že jsou to takové ty momenty, co spojují přátele. Taková ta vděčnost, že mám něco silného s kým sdílet. O samotě by to totiž nebyla až taková zábava. Tyhle momenty na vysoké frekvenci (pocity radosti, nadšení a lásky) tvoří nejen hezké vzpomínky, ale také budují budoucnost. Protože to, jak se cítíme právě tady a teď, je základním kamenem zítřka. A když to náhodou zrovna stojí za prd, každý okamžik otvírá možnost situaci změnit. Chce to jednat tak, aby bylo líp.

A s tím souvisí i poslední tip, jak pomocí zákona přitažlivosti změnit to, co vás na vztahu vašich dětí trápí nebo štve. Není žádné tajemství, že pokud chcete něco změnit, musíte začít u sebe. Všichni si totiž tu svoji realitu vytváříme sami.

Soustřeďte se na to dobré, protože co živíte, to roste.

Všímejte si hezkých maličkostí. Najděte na jejich vztahu to hezké. Člověk se může donekonečna babrat v tom, co mu vadí a co ho trápí a nepřinese mu to nic dobrého. Naopak! Boří se jako kůň Artax z Nekonečného příběhu hlouběji a hlouběji do bažiny. Chce to najít onu naději a vytvořit kolem ní nový příběh na základě toho dobrého, co už máme. Pokud marně hledáte na jejich vztahu něco pěkného a přínosného, připusťte aspoň, že se prostě navzájem od sebe učí. Dávají si přesně takové lekce, jaké potřebují. Je to součástí jejich božského plánu, s jakým na tento svět přišli.

Navíc vám krásně nastavují zrcadlo, abyste si mohli vyřešit něco důležitého sami v sobě. Jak se z tohoto zrcadlení můžete naučit číst a jak s tím pak pracovat se dozvíte v mém již zmiňovaném e-booku Dítě jako zrcadlo, aneb Jak v dětech číst své bloky.

A na závěr jeden citát, protože ty já miluju. 😉

„Sourozenci jsou lidé, na kterých trénujeme, lidé, na kterých se učíme čestnosti, spolupráci, laskavosti a péči – celkem často je to tvrdá cesta.“

Pamela Dugdale

Iva♥

0
Iva Vašková
Jsem dítě vesmíru a máma tří hvězd. Ze srdce píšu a tvořím – naposledy e-book zdarma Dítě jako zrcadlo.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.